Únor 2012

Hey, do you remember?

23. února 2012 v 1:30 | Hiki |  kecy
Šáj (mento, pamatuješ?). Ne, tentokrát se nemám na co vymluvit. Přece jen máme jarní prázdniny.

Jak už jsem slibovala, chci objasnit svůj milostný život, so.. Are you ready?

První bych měla začít u Milana. Ano, jestli si vzpomínáte na toho chudáka kluka, který mě miloval celý rok a půl? Ani nevím, proč jsem byla tak tvrdohlavě neústupná a pořád ho odmítala? Možná proto, že jsem byla blbá. Možná proto, že jsem ho viděla jen jako kamaráda. Možná proto, že se do toho všichni pletli. Možná proto, že jsem to nebrala vážně. Možná proto, že jsem měla ze vztahu strach. Hodně lidí říkalo: Budeš toho jednou litovat. A samozřejmě že na jejich slova došlo. Jo, myslím, že to bylo nějak na začátku listopadu, kdy jsem začla Milana sledovat jinýma očima. Nevím, jestli to bylo, že jsem vyrostla ze své hlouposti či proto, že někdy o prázdninách se mě rozhodl vzdát (spíš to druhé). Asi platí: Člověk si uvědomí, co měl, až to ztratí. Fakt si nemyslím, že to byla láska nebo aspoň si tím nejsem jistá. Jen moje hlava byla plná vzpomínek a představ o šťastné společné budoucnosti. Ale nic jsem nedala najevo z prostého důvodu - nebylo to fér. On se snažil rok a půl a když se ode mě konečně odpoutal, tak ho mám do toho zase tahat? Navíc mi bylo jasné, že už si nemůžu tolik fandit. Co když se přesměroval na někoho jiného? Ale aspoň jsem chtěla říct, co cítím. Naposledy se omluvit a poděkovat za všechno. Ale když rok 2011 vystřídal rok 2012 a já se rozhodla jednat, potvrdilo se, že se zaměřil na někoho jiného. Na moji dobrou kámošku - Lucku (Kopeček, zda se chytáte). Tak mi nezbylo nic jiného, než se smířit s tím, že mezi námi je už definitivní konec. Všechno jsem ukončila valentýnkou (romanticky poslanou přes školní poštu), kde jsem napsala všechno, co jsem chtěla říct - krom toho malého detailu, co jsem k němu těch pár měsíců cítila.

Bubeník, hahaha. Pamatujete na ten trapný článek, že nevím, jak se chovat v cizí společnosti? A vzpomínáte na zmínku o blonďatém bubeníkovi v červených kalhotách? Tak když jsme byli se školou asi před měsícem v divadle, tak tam byl taky se školou. To bylo jen: "Kiiiim-chaaaan~ Bubeník! Bubeník!!" "Kdeeeeee?!" No, asi po jednom či dvou týdnech ho potkala Kim-chan - "Prostě jsem šla a naproti mě kluk v červených kalhotech. Přijdu blíž a vidím blonďatou helmu. AAAAAA!" Po pár dnech jsem prolízala bratrovy fotky z nějakého maškarního plesu a vidím nějakého blonďatého kluka. Dlouho jsem měla dilema, ale nakonec jsem usoudila, že to není bubeník, ale že to je nějaký další ňuňák, který chodí na gympl, kam se chci hlásit (i s Kim-chan). Den na to jsem projížděla ňuňákův facebook a moje dilema se zvětšovalo a zvětšovalo. Rozhodující byla jeho fotka v červených kalhotách. Takže si zapamatujte, že červené kalhoty jsou jeho poznávací znamení! Jinak co mé sledovací manévry přinesly za ovoce: Je bratrův kámoš. Nejspíš je nezadanný. Chodí na gympl, kam chcem jít. Bydlí v sousední vesnici (Kim-chan, to není vesnice, ne? Jak to nazvat? :'D). Jeho rodina má v té "vesnici" hospodu. Je jen o rok starší. Nosí cool oblečení. Poslouchá super hudbu (to, co já + Rammsteiny a Iron Maiden). Vlastní boží Rammsteinovské triko, které mu musím ukrást hned po té, co ho znásilním a poslat ho ZKA-sama. Hraje na bicí a el. kytaru. Jo, a když byl menší, tak byl skaut. :D JE. TAK. COOL. ŽE. Achjo, jsme takové stalkerky.

Koblížek. Ano, ten Koblížek z lyžáku. Všechno začlo na tom lyžáku - hned první den. Mně i Lucce (Kopečku) se líbil, a tak jsme probíraly celý večer, jak vypadá suprově s mokrými vlasy. Pak takové večery nenásledovaly, maximálně jsme nasazovaly taký ten innocent ksicht s růměncem ve tváři. A mně se líbil čím dál víc. První to bylo jen podle vzhledu, ale když jsem začala poznávat i jeho osobnost.. Ale i když jsme přijeli domů, tak jsem to nebrala moc vážně. Ale když mi Lucka o pár dní později napsala, že se dozvěděla, že se líbí Koblížkovi, tak jsem se rozbrečela. A pak to začalo - všechny ty příznaky hraničící s láskou: zimnice, myšlení na něj nonstop, brečení, rudnutí, dementní usmívání, bušení srdce, tíha na hrudi, svírající pocit v břiše. Vše bylo ještě horší, když si vybral zrovna mě jako prostředníka, který mu bude dohazovat Lucku. Ta tíha se zvětšovala a zvětšovala a já si nepřála nic jiného, než se jí zbavit. Takže když jednou ze mě páčil, co mi je (o to se snažil už jeden/dva týdny), tak jsem se vzdala a řekla mu, co cítím. Mé první vyznání lásky v životě! První jsem měla obavy, co mezi námi bude. Ale nakonec on byl ten, který se ozval jako první a dělal, že se nestalo vůbec nic. Ale pak na to stejně přišla řeč. A ještě to berem s humorem, proč ne. Teď jsem ráda, že jsem to udělala, protože ta tíha zmizela a navíc mi připadá, že si rozumíme nějak víc. Můžeme být upřímní a klidně se bavit i o onom trapném tématu. Potom mě trápilo "jen" to, že to je zcela jednostranné. Navíc mi nepomáhalo ani to, jak Lucka zářila štěstím a vyprávěla mi, jak spolu chodí každý den ven a co všechno dělají. Ale úsměvné je, že všichni tři jsme si navzájem něco poslibovali a navzájem si to řekli. U nás asi sliby chyby platí dvojnásob. Ale to už je jiný příběh. Mám předsevzetí, že se musím od něj "odpoutat" a zatím mi připadá, že to vypadá slibně. Ale už vidím, že jakmile ho uvidím v pondělí, tak půjdu až do našeho nejvyššího patra celá zrudlá a s dementním chichotáním. Však proč se nezamilovat do vlastního bratrance přes koleno, který se mi líbil už před dvěma roky, s debilním melírem a který je o dva roky mladší? Proč ne.

Čtenář: Děláš si ze mě šprťouchlata?!
Já: Mé srdce udělalo kotrmelec.

Nebe padlo.

12. února 2012 v 22:10 | Anální krysa |  kecy
Zdravím. ^^ Ano, žiju, ještě žiju. :'D Ale buď jsem neměla čas, byla na lyžáku nebo neměla náladu. Víte, těžký život.

Lyžák. První jsem měla velké obavy, ale nakonec to byl nejlepší lyžák, jaký jsem si mohla přát. ^^ Vytvořili jsme si tam bezva partu, kterou jsme pojmenovali Přátelé zeleného údolí. :'D Tvořili ji: já - Anální krysa (když jsem vylezla z bazénu, tak jsem měla mokré splihlé vlasy a rozmazané oči, tak jsem byla přirovnána ke kanální kryse, ale jeden kluk si to upravil na anální), Lucka, spolužačka - Kopeček (no, řekněme, že je dobře vyvinutá), spolubydlící - Kuře (ani nevím, jak k tomu přišla :D), Milan, spolužák - Fantomas (když jsme byli v muzeu, tak napsal do návštěvní knihy: Byl jsem zde. Fantomas), Fantomasův spolubydlící - Koblížek (protože mu tak říkala naše legendární učitelka Drátěnka) a Fantomasův a Koblížkův spolubydlící - Křeček (protože prostě vypadá a směje se jako křeček :D). No, někdy se přidali ještě Eva (naše spolubydlící), DeeDee (spolužačka Kuřete a Evy) a Klobása (náš spolužák :D). Všichni jsou tak super. ^^ Ty naše gaučingy se vryjou do paměti. Ty naše kecy. :D To bylo fakt po dlouhé době, co jsem se tolik upřímně nasmála. Stejně bylo nejlepší, když jsme skončili poslední noc všichni v jedné posteli a jen taktak se vyhnuli ředitelské dutce a těhotenským testům. :'D No, jestli se mám vyjádřit k mým výkonům na snowboardu (mém hvězdném oranžovém boardu s disko koulí a černoškou).. bolestivé, velmi bolestivé. Jen po jednom dni jsem byla tak domlácená a unavená, že jsem myslela, že umřu. Ale poslední dva-tři dny už jsem byla zvyklá, takže to bylo v pohodě. :D První to vypadalo s mým talentem nadějně, ale když jsme začli dělat zatáčky, tak jsem zaujmula místo zdržovatele družstva. Ale po jednom a půl dni tvrdé dřiny a velké Alíkovy (našeho instruktora) pomoci, jsem to zvládla a stala se jedním z nejlepších v týmu (i když na Fantomase a Koblížka fakt nemám). A co je hlavní? Baví mě to. ^^

Ou máj faking gát, to jsem chtěla napsat ještě dlouhý článek o mém milostném životě. ._.
Jór nájf, máj bek, máj gan, jór hed, ten si nechám na jindy.
ÁJ NÝD E DAKTR BEJBY ÁJ SKÉRD
KOKOSU JEDEN