Zdravím, pozemšťané. Haha, po delší době nemám moc dobrou náladu. Dobrou. Blbou. Mírnou depresi. Depku. Haha. Nevím, kolik procent z toho zaujímá fakt, že mi zbývají poslední tři díly Kimi ni Todoke. Na tom jsem poslední dny závislá a koukám nonstop, když jsem doma. Kazehayův buznovský hlásek, který má, když je v rozpacích, mi bude chybět. Stejně ho žeru. :3 No. Přejděme k hlavnímu tématu. Dneska jsem měla po delší době řeč s Luckou, s kterou samozřejmě nebylo žádné jiné téma, než kluci. Když odcházela, chviličku přišla řeč i na Milana a na jejich konverzaci přes icq. A dala mi brouka do hlavy. Víte, když jsem koukala na to Kimi (jojo, Kim-chan), tak mě napadlo, jestli odmítnutí vážně tak bolí. Jaké to asi je, když milovaná osoba neopětuje tvoje city? A že já jsem byla milovaná. A dlouho. Všechny ty gesta a pozornosti. A to mu vydrželo déle než rok. Vlastně v únoru to budou dva roky. Nevím, kolik lidí by udělalo toho tolik jako on. Netuším, jestli se najde nějaký člověk, který by mě měl rád i přes můj neatraktivní vzhled, moje nálady, dětinské a střeštěné demence. A přesto jsem byla k němu taková, jaká jsem byla. Kdyby to bylo aspoň pouhé odmítnutí, ale co všechno posmívání a tak? (Kim: Ano, vím o Mlčení jehňátek.) Někdy až přecházení k využívání. Musím navázat na minulý článek, kde jsem psala o vážení lidí (ne, jejich hmotnost, to fakt ne). Ale někdy bych chtěla nakouknout do té jeho inteligentní hlavy a zjistit, co si opravdu myslí.
Na uklidněnou:




^3^
Ehm. Sayaku.

mělas na tohle přemýšlení rok a půl. myslím že už je na to pozdě.
ale s tím mlčením jehňátek jsi to fakt už přeháněla ._. *tlemí se jak dement*
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAARRRRRRRRRRRRRGHHHHHNEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE
máš na svědomí mou doživotní fóbii z kimi ni todoke ¬_¬